svědomí krátkých forem

Film na divadle – intermedialitě třikrát hurá? (O způsobu využívání filmových projekcí v divadelních představeních)

O způsobu využívání filmových projekcí v divadelních představeních

„Kdyby techniky vizuálního záznamu měly právě tak velký vliv na divadlo [jako techniky zvukového záznamu na hudbu], potom by se standartní populární divadelní představení dnes skládalo především z filmu a avantgardní divadlo by se skládalo téměř výhradně z filmu!“ píše James Monaco ve své knize „Jak číst film“[1]. Na tomto příkladu demonstruje, jak důležitý byl vynález zvukového záznamu pro médium hudby a jak toto médium pozměnil (tím, že je možné hudbu ve studiích různými způsoby stříhat, mixovat aj.). Podobným způsobem se teoreticky mohl profilovat i film. Vztah divadlo–film a hudba–zvukový záznam je nicméně odlišný. Zvukovému záznamu se stále nepodařilo osvobodit se od hudby, zato film začal být vnímán jako autonomní poměrně brzy (ačkoliv i názor, že „největší potenciál filmu spočívá ve schopnosti zachycení, záznamu divadelního představení“ měl své zastánce). Média filmu a divadla mají sice své styčné plochy, ale ani radikální změna ve vývoji například filmových vyjadřovacích prostředků nemusí (ale samozřejmě může) ovlivnit vyjadřovací prostředky divadla.

Co z toho plyne: je možné pohrávat si s vzájemným prolínáním obou médií beze strachu z vzájemného „pošpinění“, avantgardní divadlo se nemusí „skládat výhradně z filmu“, neplatí příčina a následek. Není tudíž důvod si myslet, že jedno médium pohltí druhé. Film není zachycením divadla, divadlo není filmu podřízeno. K vzájemnému prolínání tedy dochází jen někdy. V případě “filmu na divadle” se může jednat o napodobování střihu (rychlé změny prostředí, časté zatmívačky), detailu (pomocí bodového světla), retrospektivního vyprávění (např. postava na okraji scény, která je přítomná po celou dobu hry – děj, který se odvíjí je tvořen jejími vzpomínkami) a mnohých dalších postupů. Dalším z nich jsou filmové projekce.

Zakomponování projekcí může dotvořit atmosféru, podtrhnout vyznění určité scény, či po celou dobu hry nenápadně působit na diváka. Častější je však občasné „vstupování“ projekcí do divadelní hry, než jejich permanentní přítomnost – extrémem by pak byla inscenace, v které se projekcím věnuje větší prostor, než samotnému dění na scéně (žádnou takovou neznám). Projekce tedy většinou bývají torzovité a krátké, mnohdy si nekladou za cíl prezentovat nějaký konkrétní děj, nemusí mít začátek a konec. Jsou-li už promítány delší záběry, bývají minimalistické, opakující se ve smyčce, zcela statické (projekce fotografií) apod. I dlouhé projekce jsou tedy vlastně krátké, minimálně ve smyslu sdělení, informačního obohacení diváka. Projekce celého (byť jen krátkometrážního) filmu nepřerušovaného žádnou jinou akcí je těžko představitelná. Kdyby k tomu přece jen došlo, byl by samotný děj filmu zatlačen do pozadí – přesáhl by sice svým vymezením kategorii “krátké formy”, časem, který věnujeme jeho sledování ale nikoliv.

Musím se přiznat, že jsa milovník postdramatického, nejlépe minimalistického divadla, bývám někdy na rozpacích z her přeplněných rekvizitami, postavami, balastem (např. inscenace letošního absolventského ročníku KALDu „Hamlet“). Projekce, stejně jako (mezi tvůrci alternativního divadla pověstný) stroj na kouř, samohana, či světla epilepticky útočící na publikum mohou spadat do stejné „kategorie balastu“. Vše ale záleží pouze na přístupu.

Jedno z největších úskalí vzniká použitím projekce v nevhodnou chvíli. Monstrózní promítání přes většinu scény působí sice jistě impozantním dojmem, ale jedná-li se o projekci pro projekci, sotva to zintenzivní divákův divadelní zážitek. Dochází pak pouze k rozptýlení pozornosti, rozpadnutí struktury představení, popřípadě k fascinaci projekcí. A tedy nezájem o – s projekcí nekorespondující – divadelní dění. Obdobnou situací je příliš hlasitá hudba ve filmu, která nám nedovoluje se dostatečně věnovat příběhu, postavám atp. A to ne proto, že by byla tak kvalitní, ale zkrátka ji vnímáme nejvýrazněji.

Současný stav využívání filmového média na divadle je – dle mých zkušeností – nicméně sofistikovanější. Nejen profesionálové, ale též amatéři většinou využívají filmových možností s citem, propojení bývá promyšlené, výsledek efektivní. Nečekané filmové výřezy, promítané většinou přes klasické dataprojektory, se mohou objevovat v libovolné části jeviště. Nedochází tedy k onomu samoúčelnému zneužívání – pár příkladů: projekce za skupinou aktérů debatního pořadu slouží jako obrazovka promítající „živé zpravodajské vstupy“; část jeviště je zakryta plachtou, na níž jsou promítány obrazy převážně s melancholickými, přírodními motivy – kdo přichází skrze tuto plachtu je vždy čistý, plný lásky; s pomocí minikamery jsou do dvou miniobrazovek po straně loutkové scény přenášeny detailně zvýrazněné momenty z akce právě probíhající na jevišti…

Nejen forma projekce, ale samozřejmě také její obsah rozhoduje o výsledném dojmu. Variabilita je velká – přes rozhovory, hrané scénky (většinou v projekci vystupují postavy hrající také v samotném představení), konkrétní obrazy objektů, abstrakce dotvářející atmosféru, až po (a to je snad vůbec nezajímavější) projekce, s kterými interagují živí herci.

Česká republika – potažmo Praha – se může pochlubit poměrně netypickou divadelní scénou – Laternou magikou, fungující v současné době v budově Nové scény Národního divadla. Jedná se asi o jedinou českou scénu, která primárně vytváří inscenace založené na propojení akce živých herců a vysoce sofistikovaných projekcí. Často probíhá i několik projekcí zároveň, mají přesně vymezený prostor, kde se v tu danou chvíli objeví, aby se během chvíle objevily na zcela jiném místě. Důmyslné scénické změny poskytují a (vždy ale nenápadně) přetvářejí prostory jednotlivých projekčních ploch…

Fenomén Laterny magiky propojující tzv. černé divadlo s okázalou výpravou a již zmíněnými (mnohdy značně megalomanskými – myšleno v pozitivním smyslu) projekcemi by si rozhodně zasloužil větší prostor – nejspíš v některém z dalších čísel samostatným článkem.

Zde bych spíše nastíněné, než vyčerpávajícím způsobem vysvětlené fungování projekcí na divadelních prknech uzavřel a zopakoval to nejpodstatnější: film může být divadlu velmi užitečný, může dokreslit atmosféru, zvýraznit monumentálnost silných scén, zkrátka může divadelní představení silně obohatit, přičemž divadlo zůstává divadlem. Na druhou stranu je použití projekce vždy třeba velmi dobře rozvážit, protože byť jen jedna jediná špatně zvolená může celkový dojem úplně rozbít.

Pár odkazů na ukázku:
Laterna magika
1
2
3 (nejslavnější inscenace „Laterny“)
Projekt Kohen: Kohen Market (poloprofesionální divadlo z Kopřivnice – to je na Moravě)
4
HaDivadlo: Extase
5
Kolouchův sen: Ženské zbraně (hráno v Alfredovi ve dvoře)
6
Antonín Brinda
______________________________________________________________________________
[1] Monaco, James, Jak číst film. Svět filmů médií a multimédií. Praha: Albatros 2004, s. 56.
Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s