svědomí krátkých forem

Šaldoviny

O tom, co se nám stane v budoucnosti, nebo o tom, co se nám stane, až shlédneme tyhle filmy?

Jaké to bude v Americe za 25, za 50 let? Tuhle otázku se snaží již v druhém cyklu Future States zodpovědět nezávislí filmaři ve formě krátkých hraných snímků. Celý cyklus zaštiťuje Independent Television service (ITVS)[1]. Co tyto filmy pro náš svět znamenají? Může nás umění varovat před hrozbami budoucnosti a třeba i stimulovat k chování, které by takovým změnám zabránilo?
Téměř všechny snímky se shodují v několika věcech. Jsou to drobné příběhy obyčejných lidí a jen na pozadí se odehrávají zásadní globální změny. Většina filmů je nevysvětluje, jen naznačuje. Celá podstata projektu ale leží právě v pozadí. Snad udělali tvůrci dobře, když se rozhodli točit lidská dramata, namísto apokalyptických sci-fi. Pokud by se zaměřili na svět ve svých filmech, vznikl by projekt velmi depresivního a negativního charakteru. Bez výjimky se totiž tvůrci shodují na tom, že svět bude v budoucnosti horší a komplikovanější. Ať už se to týká globálního oteplování (na toto téma je snad největší počet snímků), novodobých zbraní, nebo genetiky. Ve většině filmů se objevují příslušníci různých ras, nebo míšenci jako důkaz globality. Jednotlivé příběhy ale ukazují, že se lidé dokážou velmi dobře přizpůsobit špatným podmínkám. Filmy nesou relativně pozitivní poselství, že i když si lidé zničili planetu, dál si na ní spokojeně žijí. Žádný ze snímků se ale hlouběji nezabývá otázkou, zda se lidé dokážou poučit.
Kvůli krátkému formátu snímky často využívají filmových klišé pro rychlejší divákovo pochopení. Zároveň svým zaměřením spoustu klišé vytvářejí. Po shlédnutí desítky děl se některé motivy začínají nápadně opakovat. Možná to lze přisoudit pohnuté psychice tvůrců, kteří se po dlouhou dobu zabývali apokalyptickou budoucností, ale spousta filmů obsahuje záběry na vodu (ať už se jedná o rozbouřené moře, nebo vodu tekoucí z kohoutku), která je zabírána buď velmi zblízka, dlouho, nebo v opakujících se sekvencích. Takové záběry pak působí velmi naléhavě. Připomínají nám problém, jaký voda představuje. Na jedné straně ubývá ta pitná, na druhé straně tají ledovce a pohlcují pevninu. Dalším, velmi obdobným tématem, které se ve snímcích opakuje podobně naléhavě je příroda. Jakoby všichni říkali: podívejte se na tuhle zelenou trávu, je to naposled, co ji vidíte. V několika filmech se pracuje s květinou v dívčiných vlasech (například zde), nebo záběry trávy z podhledu na pozadí blankytného nebe. Tato kýčovitá zobrazení mají jistě vyvolat v divákovi lásku k přírodě a přesvědčit ho o její kráse.
Pro nějaký hlubší zážitek je třeba shlédnout filmů víc a zasadit si je do společného světa jako mozaiku. Filmy vzájemně mezi sebou kooperují a vytvářejí kontrasty s jasným poselstvím. Jeden film se celý odehrává na vyschlé poušti, kde malá dívka hledá vodu (zde) a další se odehrává po zaplavení mnoha území vodou z tajících ledovců, které vyvolalo v malém sirotkovi hrůzu z vody (zde). A přitom oba příběhy patří do stejného světa, kde se změnilo klima.
Poselství v jednotlivých snímcích je jen velmi kusé, navíc často rušené nedokonalým zpracováním, kterým některé filmy trpí.  Dohromady ale tvoří celek hodný povšimnutí. V kontextu snímky působí celistvě a tvoří svět, který více méně odpovídá představám o budoucnosti nás všech.

Tereza Dočkalová


[1] ITVS byla založena v roce 1988 jako televize se zaměřením na nezávislou produkci. Dnes se orientuje hlavně na dokument, ve své webové odnoži také prezentuje nové mediální projekty

Advertisements

Celkom iná krása

„Je divná, všetkých tak krásne vykoľajuje, cítim ju, bude to dlhý let, ale asi som to posral.“

Krátkometrážny film Nora sa mi páči (2009) Aramisova, študenta katedry réžie pražskej Filmovej a televíznej fakulty Akadémie múzických umení (FAMU), je nemým upozornením na dilemu mladého muža. Vybrať si medzi istým pôžitkom a vábivou inakosťou, zosobnenými dvoma ženami, tak tragicky rozdielnymi, nie je nijak novou témou. Dobre známy zacyklený trojuholník Aramisova pojme trochu inak. Odoberá postavám reč a necháva ich prezentovať sa vzájomnou hrou giest a mimiky. Ako naznačuje v prvých sekundách filmu, raz je lopta na jednej, inokedy na druhej strane bez toho, aby sme s istotou dopredu vedeli v koho bránke skončí.

Pomyselná hranica medzi sexuálnym pudom a problematickým „vyšším“ citom je večným nedorozumením vo svete, kde sú na výber iba dve ľudské pohlavia. Keďže k jednému z nich každý patrí, veľa si nenavyberáme. Film prezrádza vo svojej podstate niečo príznačné práve pre dnešnú dobu ̶ kto zareaguje prvý, ten má, čo (ne)chcel. Očarenie trvá iba po dobu svojho pôsobenia, tak ako tanec a gestá Nory, ktoré tak zaujmú mladého muža. Radosť z bizarného spojenia týchto dvoch postáv končí v momente, keď sa o gesto „hlási“ druhá žena. Odľahčený stav post coitum, ktorý dezinfikuje hlavu od zmyslového opojenia a navracia bolestivú racionalitu do unaveného tela, žiada opäť dávku duchovného potešenia a túžby po niečom (niekom) novom. Takto to pokračuje dookola a jediný, kto sa na to pozerá z nadhľadu je ten, kto zostal sám.

Na 16mm čiernobiely film natočil kameraman Daniel Souček čisté a efektívne zábery odohrávajúce sa v noci, kedy vyniká najmä práca so svetlom zdôrazňujúca poetiku príbehu a pozadie zahaľujúce v nerušenom šerosvite. Strihová skladba diela podčiarkuje kvalitné nasnímanie obrazu a zrozumiteľnosť plynulej lineárnej náväznosti. Spolu so zvukom tvoria príklad kvalitne odvedenej práce študentov FAMU.

Po úspechu na festivale Rio de Janeiro International Short Film Festival (2010) za film Nora sa mi páči (Cena za najlepší zahraničný film) Aramisova (spolu s Luciou Bokšteflovou) napísal a zrežíroval krátkometrážny film Cagey Tigers (2010), ktorý spomedzi krátkych študentských filmov z celého sveta postúpil do Cinemafondation section filmového festivalu v Cannes pre rok 2011. Téma blízkosti a nedorozumenej odlišnosti kamarátstiev a vzťahov možno opäť zaujme porotu a divákov, teraz na vôbec najprestížnejšom festivale študentskej tvorby.

Michal Gladiš